Čaroděj

Žil jednou starý, chudobný člověk, který neměl nic jiného, než malého synka. Poněvadž pro stáří a chorobu ho více živiti nemohl, chtěl ho dát do služby. Vypravil se proto se synkem po vsích a městečkách hledati službu. Když tak oba kráčeli lesem, spatřili sedícího starce, který se jich tázal: „Kampak, pantáto, s tím synkem?“ „ I do služby, neboť oba se doma uživit nemůžem.“ „Dej ho tedy do služby ke mně,“ řekl lesní stařec. „Jsem velký čaroděj a u mne se Tvůj synek mnohému užitečnému přiučí. Musí ale sedm roků u mě sloužiti a pak si pro něj můžeš přijít. Když jej poznáš za sedm let, vrátí se s tebou domů, když nikoliv, zůstane dále u mně.“ Otec svolil a synek šel s čarodějem. Ten bydlel v tmavé sluji v lese, ale když se slují prošlo, byly tam překrásné komnaty plné čarodějných knih, ve kterých celé dny čaroděj čítal a které Jeník oprašoval. Jindy býval čaroděj na cestách a tehdy Jeník čítal pilně v jeho knihách a během několika let se z nich přiučil více, než uměl sám čaroděj. Jednoho dne pochválil čaroděj Jeníka za jeho věrnou službu a tázal se ho, proč je stále tak smuten. „Stýská se mi již po otci a chtěl bych jej alespoň na krátko uzřít.“ Čaroděj vyhověl Jeníkovi a svolil, aby navštívil otce. Jeník našel otce velmi utrápeného, neboť léta plynula a on nebyl si jist zda svého synka po 7 letech pozná. Nad tím se velmi trápil. Řekl mu Jeník: „Otče, až po sedmi letech po sedmi letech přijdeš k čaroději pro mě, pamatuj si, že budu proměněný v bílého holuba a s mnoho jinými budu sedět na stromě. Svěsím křídlo, abys mě poznal, tak se nezmýlíš. Netrap se a v daný čas přijď pro mne. Umím nyní více čarovati, než můj pán“. Uplynulo sedm roků a starý otec si šel do lesa pro svého syna. Čaroděj litoval, že Jeník ho má opustit a řekl otci: „Tvůj syn sedí mezi bílými holuby na stromě, vyber si jej.“ A tu otec ukázal na jednoho, který měl svěšené křídlo a řekl: „To jest Jeník, toho mi vrať.“ Čaroděj viděl, že jeho kouzla Jeník zná a že otci poradil, velmi se rozzlobil, proměnil se v krahulce a pustil se za Jeníkem-holubem, který vida nebezpečí, rychle letěl k domovu. Již, již čaroděj Jeníka doháněl, když holub ve své úzkosti vletěl oknem do knížecího zámku, kde dcera knížecí u okna vyšívala a skryl se v jejím klíně. Polekána vzala princezna bílého holoubka do rukou, když v tom prudce přihnal se jeřáb a na princeznu dorážel. Čáry, které znal, proměnil se Jeník v pěkného lovce a jestřába šípem proklál. Princezna děkovala svému zachránci, přišel i kníže a Jeník jim vypravoval vše o svém otci, své službě a čaroději. Princezna si Jeníka zamilovala, i knížeti se statný jinoch líbil a tak oba slavili svatbu, starého otce vzali k sobě a dlouho všichni panovali.

O hloupém Honzovi

Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.